carlosův neslavný blog

Slyšel ještě, jak Tonley beznadějně volá jeho jméno. Ten výkřik zněl tak dutě, jako by se nesl ve vodě. Ano, připadal si, jako by se nad ním zavřela přítomnost jako těžká, temná hladina zrádné tůně a zubatá krasavice, ta zákeřná vodní obluda, jej chytla za nohu a nadlidskou silou, které nemohl vzdorovat, jej začala stahovat ke dnu.

Jeho bezvládné tělo pomalu a neslyšně kleslo na zem.

Ze stínu vyšel Baumann.

V roce 1887 nastala v americkém státě Texas nebývalá sucha. Tak strašlivá, že vznikl návrh na jednorázovou pomoc v hodnotě 10 000 dolarů. Tehdejší prezident, Glover Cleveland, tento návrh ale odmítl. Toto jsou jeho slova, kterými to zdůvodnil…

Bylo to jedné z těch chladných, vlhkých, letních nocí, co jsme já, Greg Beovulf, Hamil a Tara nocovali na Kozích Hřbetech. Den za moc nestál – nebe nebylo ani jasné, ani mračné, nebylo dokonce ani modré – bylo prostě šedé. To nemám rád – nevíte, jestli se v příští vteřině spustí déšť nebo se obloha rozjasní a stvoří světlo a stíny, je prostě "šedivo" celý den. Zato noci jsem miloval. Noc jsem vždycky miloval – je krásná, mnohem krásnější než den – chce to jen ji vnímat, naslouchat jejímu čarokrásnému zpěvu – dupotu zbloudilých ježků, ševelu větru ve tmě sotva znatelných korunách stromů na hřebenech okolních kopců i těch, co se ve své skomné majestátnosti tyčí přímo před vámi, vzhlížet tisíce chladných hvězd v ještě mnohem chladnějších a čistších vodách louží po posledním dešti, mnohem černější než obloha, která se v nich odráží – topit se v té černotě, cítit pot splašených zajíců, slyšet horečnaté dmutí chřípí laní, utíkajících před… ale to jsem se trochu zakecal. Prostě jsme tam tak bezstarostně seděli za noci u ohýnku a povídali si o všem možném. O tom, jak bychom se bývali chtěli narodit, jak bychom chtěli žít…

Díra. Stará žárovka v pahýlu, který kdysi býval lampou, nepřátelsky prská a nepatrným pohybem mrazivého vánku vrhá fleky světla a stínu kolem sebe. Na celu tak ohavnou a obludnou, že by se nad tím 'civilovi' zvedl žaludek. Na mokvající, nabobtnalé, plísní a hmyzem prolezlé, ohyzdné stěny, jimž špína, rez a krev dala tvar a barvu a rozkreslila jejich ubohost do těch nejnechutnějších detailů. Na zatuchlou, smrdutou kaluž zvratků a výkalů, recyklující krz toto bezútěšné místo z okolních děr, na prodřenou a propocenou, vypelichanou, roztrhanou deku, kdysi hodně dávno bílou, pod níž se krčí hromádka lidských kostí, potažená kůží. Vzdálené kroky černých holínek a občasný řev některého z vězňů jsou tou malou noční hudbou pro jeho uši.